Italský historik a univerzitní profesor Umberto Eco vstoupil do beletrie a tím i do povědomí světové veřejnosti především jako autor předlohy k úspěšnému filmu „ Jméno růže“, ve kterém si hlavní roli zahrál nestárnoucí Sean Connery. Zatímco však román „Jméno růže“ bývá zjednodušeně označován jako historicko detektivní dílo, ve svém druhém románu nazvaném „Foucaultovo kyvadlo“ rozvíjí Eco mnohem komplikovanější obsahové spletence. Ono to ani jinak nejde když se hlavní dějová linie točí okolo esoterických věd, tajných společenství a templářských rytířů. Eco nás zde zavádí do světa, který má jako historik dopodrobna zmapovaný, a díky svým znalostem tak může využít obrovský manévrovací prostor v podobě nejasných a často tajemných období minulosti. Eco se nás však nepokouší utopit v nějakém do historie vnořeném příběhu o velkém tajemství. Hlavní hrdina je vzdělaný člověk dvacátého století, který se po napsání disertační práce o templářích začne postupně zaplétat do šíleného příběhu na jehož stvoření a vývoji se sám podílí psaním jakési parodické knihy o magii a tajných vědách. A tak nás Eco zavádí do světa tajných spolků, splétá mystickou síť světového spiknutí a z historických faktů, domněnek a dohadů vytváří s bravurou Sherlocka Holmese fantaskní skrytý svět, ve kterém je čtenáři napoprvé složité se vyznat i díky tomu, že děj se rozjíždí do mnoha příběhů, tajemných náznaků a časových skoků. Před očima nám rostou příběhy templářů z období křižáckých výprav stejně jako obrazy alchymií posedlé rudolfínské Prahy, jsme svědky odhalení „pravdy“ o mnohých osobnostech minulosti a nalezení „skutečných“ důvodů některých historických událostí. A to vše dohromady skládá mozaiku velkého plánu táhnoucího se celými dějinami lidstva. Už samotný model knihy v knize vytváří svéráznou dějovou zápletku, když k tomu přičteme ještě formu vyprávění rozloženého do mnoha časových horizontů a uspořádání románu do podoby kabalistického stromu, vychází v Ecově podání dílo hýřící historickými dedukcemi stejně jako poutavými smyšlenkami a nečekanými zvraty.

Přestože hlavní zápletka Ecova románu je vlastně svérázná historická mystifikace, nesnaží se Eco vytvářet tuto fantastickou mystifikaci za účelem, aby čtenáře ohromil, Ecovi se daří tvořit reálně působící i když často současně i fantaskní alternativy historie a doplňovat prázdná místa v dějinách příběhy, které jsou stejně těžko vyvratitelné, jak těžko se jim dá uvěřit. Jakožto historik a učitel má Eco své příběhy propracované do detailů a jím tvořený fantaskní svět je sice plný šílených dedukcí a asociací, přesto působí neuvěřitelnou živoucností. Obrovskou zásluhu na tom má perfektní vykreslení postav. Přestože jsou na příběh nabalovány postavy často tajemné ale i groteskní (někdy obojí zároveň), jeho postavám nechybí skutečné charaktery, vzpomínky i touhy. Jsou to postavy vytvářející plnohodnotný dojem živých osob často i jen tím, jak směšně a přitom ze života realisticky se chovají. Jsou to osoby mající svá názorová klišé stejně jako mindráky a traumata z mládí, mají pevné zásady i záchvaty rozpolcenosti a nerozhodnosti, prožívají pocity vítězství i zoufalství a strachu, když se dostanou do bezvýchodné situace. Přestože pouze na papíře, jsou to prostě skuteční lidé, kteří nás provádějí Ecovým fantaskním příběhem s neuvěřitelným pocitem reálnosti a vlastní přítomnosti.

O co více ujíždí děj románu do absurdností, o co více se i místo děje propadá do šílených pseudoreálií, o to více udivuje Ecova schopnost vykreslovat dějové zápletky způsobem až dech beroucí autenticity. Eco tento dojem uvěřitelnosti navíc zručně posiluje jednak bravurně zvládnutým rozvrstvením románu do mnoha časových horizontů, čímž jaksi nevědomky infiltruje do čtenářova podvědomí pocit až dokumentární věrohodnosti (tuto schopnost ostatně Eco nemusel složitě hledat, stačilo využít pouze své schopnosti pedagoga a autora historických pojednání), jednak velmi sugestivními pasážemi z období Druhé světové války, kdy jeho dospívající hrdina ve složitých podmínkách tehdejší Itálie prožívá zásadní okamžiky formující jeho osobnost a vytvářející traumata projevující se v další časové rovině jako psychická zatížení vedoucí hrdinu často do vážných krizí. Román se tak kromě hlavní dějové linie zabývající se fantaskním tajemnem, mysticismem a historickou mystifikací v podobě světového spiknutí rozkládá do mnoha „podpříběhů“, které určité okamžiky a zápletky hlavního příběhu konkretizují a dávají jim reálnější kontury, čímž Eco šikovně zakrývá jinak často absurdní dějové zvrácenosti. Už samotné téma a bravurně vystavěný a gradující příběh činí z „Foucaultova kyvadla“ nadčasové dílo, když k tomu přičteme Ecovu výjimečnou schopnost emotivně poutavého vypravěčského umění, stává se z tohoto románu jedno z největších literárních děl konce dvacátého století.

Jakožto kniha do jisté míry parodující věčnou touhu lidí po objevení mystického velkého tajemství, je „Foucaultovo kyvadlo“ románem nastavujícím zrcadlo všem lidským snahám po pochopení smyslu historie, po otevření tajné komnaty vědění, po nalezení velkého tajemství od jehož odhalení si mnozí podvědomě slibovali a slibují vysvětlení smyslu existence lidstva jako takového, po odhalení mystického velkého cíle, který dokáže pohnout vesmírem a dá zmatenému lidstvu odpověď na nezodpověditelnou otázku smyslu života. Eco tohle niterně traumatizující téma navíc zpracoval lidsky uchopitelným způsobem s velkou porcí nadhledu a originality, prvky napětí, tajemna i humoru namixoval v porcích stravitelných běžnému čtenáři, takže nehrozí zalknutí se žánrově jednostranně pojatým soustem. Na druhé straně vás složité dějové spletence přinutí neodložit tuto knihu po prvním přečtení, ale vrátit se zpět, najít ta skrytá místa, která vám osvětlí smysl některých kapitol. Hledání skrytých významů a zpočátku jen tušených souvislostí pak může být pro zvídavého čtenáře při opakovaném čtení skutečným dobrodružstvím. Jsou prostě knihy, které si přečtete a byť se vám jejich příběh líbil, nic vás nenutí se k nim vracet. A jsou knihy, jejichž příběh znáte třeba již nazpaměť, a přesto se k nim po čase rádi vrátíte, abyste si vychutnali vypravěčské umění autora a často i objevili něco skrytých významů a náznaků, které vám napoprvé unikly. Asi v tom vidím největší rozdíl mezi knihami „pouze“ dobrými a díly výjimečnými. „Foucaultovo kyvadlo“ je právě jedna z mála knih ke kterým jsem schopen se vracet opakovaně ve chvílích, kdy potřebuji odpoutat svoji mysl od reality všedního života.